jeskyně může být úkrytem, ale taky se tam může skrývat nebezpečí, třeba medvěd... :)

Barvy

27. 4. 2017 21:39
Rubrika: Nezařazené

Léto, noc. Sedíme v zaparkovaném autě a popíjíme. A řešíme klasické věci, co se řeší u alkoholu - svět, politiku, život... Dva lidi, A a B (označení samozřejmě čistě náhodné).

 

A: Stejně je ten svět celej černej, jako teď tam venku. Všechno je to jen hromada odstínů šedi.

B: mlčí, protože na ni taky pomalu z poznámek od A padá splín

 

Dopijeme. Lezu z auta a stelu si venku spaní. Ze spacáku koukám na neskutečně hvězdnatý nebe. A přemýšlím. Svět není šedivej, i když to tak kolikrát vypadá. Jenže jak tohle předat dál? Svět je plný barev, neskutečný, plný překvapení. V tom nade mnou přeletí bolid nebo co, taková děsně jasná "padající hvězda". Vypadá to celý strašně nádherně, nadějně. A přemýšlím nad A, co nocuje v autě, kde má výhled maximálně tak na polstrovaný strop:) A mám děsnou chuť jít s A zacloumat ať jde taky ven a tu krásu vidí. A uvědomí si, jak je ten svět a život úžasnej. Chvíli nad tím přemýšlím, ale nakonec zůstávám ve spacáku a žádný burcování se nekoná. Ale trochu mě to mrzí.

 

 

 

 

Ráno. Svítá. Opět do barev, na nebi plným malých kupovitých oblaků, takové ty typické "beránky". Dobývám se k A, protože tam mám foťák.

 

B: Tak se podívej, jakýpak odstíny šedi. Tohle je prostě nádhera.

A: mlčí, jen se usmívá nad dětským nadšením B ze svítání

 

Lezu na hřbitovní zídku (že by tu večerní depresivní náladu způsobil hřbitov, za kterým jsme zakotvili?), abych měla co nejlepší záběr na oblohu. A fakt mám radost, že svítá, že jsem se mohla probudit zrovna na tomhle místě, že žiju, a vůbec... A užívám si přítomný okamžik. Je to super. A mám radost, že jsem tou náladou aspoň na chvíli mohla nakazit i toho druhýho člověka. Aspoň na chvíli...

 

Jen na chvíli... Protože pak člověk zajede do svýho stereotypu, a pak při každým ranním zapnutí počítače a zpráv mu ten nově rozbřesklý den hned přijde o chlup šedivější. Zvlášť teď, když mi pohled na východ slunce připomene spíš ten východ na mapě, ten blízký i vzdálenější, a je mi úzko.

  

Připomíná mi to jinou cestu se stejným člověkem, kdy podzim se pomalu překláněl do zimy, a my stáli na vrcholu kopce za západu slunce. Všechno bylo zalitý dozlatova, kolem spousta usychající trávy a keříků obsypaných šípky, no paráda. A pod náma vznikala mlha, která se sunula nahoru a všechnu tu krásu postupně pohlcovala do toho šedivýho krytu. Pomalu ale jistě se plížíla a společně se soumrakem všechny ty barvy zakrývala...

 

 

 

A tak si říkám, že je prostě hlavní tak nějak vědět, že tam ty barvy fakt jsou. I když je tma, nebo mlha. Že i když je toho spousta špatně, že ten svět není úplně beznadějnej..... A že by bylo fajn to umět předat dál těm, co dokáží vidět jenom tu šeď.

 

Tak to jen tak... Plexis zpívají, že svět jsou jen bary. Já bych řekla, že svět jsou (nejen) barvy. Prostě že ten svět je krásnej a barevnej, a že i přes všechno špatný, co třeba občas člověka potkává, je úžasný tu žít.

 

 

 

Sdílet

Komentáře

fragaria Víc takových článků!

HonzaPilař Moc hezké zamyšlení. :-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio