jeskyně může být úkrytem, ale taky se tam může skrývat nebezpečí, třeba medvěd... :)

Balkán

22. 9. 2016 23:15
Rubrika: Nezařazené

Měla jsem původně v plánu napsat něco jako cestopis. Jak jsem se s kolegou a kolegyní vydala na přelomu srpna a září na služebku na Balkán. Jak jsme procestovali kus Rumunska, Srbska, Bosny a Hercegoviny. Jak jsme si užili skvělé počasí a jak jsme viděli spoustu úžasných věcí. Jak jsme spali všude možně venku, třeba za hřbitovem, jak jsme snídali čerstvé fíky utržené ze stromů, jak jsme viděli neskutečně úžasné východy a západy slunce, jak jsme kdesi v Bosně popíjeli se slovenskými motorkáři jejich skvělou domácí meruňovici, jak jsem se svezla autem s vojáky SFOR, apod. Jenže prostě klasický cestopisy psát neumím…

 

Byla jsem teď na víkend u rodičů. Cestou zpátky do ČB jsem si ve vlaku pročítala průvodce po Jugoslávii, knížku, kterou už musím vrátit do knihovny. Tak je to se mnou klasicky, tyhle věci čtu až po návratu, abych zjistila, co všechno jsem cestou minula… Kniha to byla dost neaktuální, přes 30 let stará. Pročítala jsem popisy jednotlivých měst. První mi do oka padla Srebrenica. S kolegyní jsme se tam chtěly podívat, nakonec to ale nějak nevyšlo. V průvodci stálo: „Městečko, 40 km východně od Vlasenici. Těžba barevných kovů … odedávna se těžilo stříbro … silné opevnění … sousední lázně … nemoci krevního oběhu.“ A já si v duchu dodala – a dějiště největšího masakru v Evropě od druhé světové války… Ale tohle pisatel publikace nemohl tušit, vždyť se to stalo až 11 let po vydání. Pokračuji v četbě dále: „Mostar. Největší město Hercegoviny … Krátká ulička Kujundžulik nás dovede k největší pamětihodnosti, tureckému mostu přes Neretvu. Stal se symbolem města a je nejznámější tureckou stavbou v Jugoslávii.“ A já si opět doplňuji: „A byl zničen během občanské války. Až někdy před deseti lety jej znovu vystavěli.“ A tak by to bylo dál a dál, jenže vlak už míří do budějckýho nádraží a já musím knížku uklidit a vystoupit. A cestou na byt můžu přemýšlet.

 

Mostarský most (Bosna a Hercegovina)

 

Přemítám, o čem budou přemýšlet lidi, až třeba za dalších třicet let budou číst dnes aktuální cestovatelské průvodce jinými zeměmi. Vždyť kdyby býval někdo napsal třeba před dvěma roky průvodce po památkách Sýrie, tak ji dnes může začít psát znova – a ušetřil by si spoustu papíru… A jak to bude s jinými zeměmi? A co třeba s námi?

 

A přemýšlím o tom, co jsou lidi zač. Že když cítí sebemenší moc, že jí dokáží zneužít. Že si často myslí, že mají pravdu, a často jsou pro svou pseudopravdu schopní bojovat – i fanaticky, bez ohledu na následky. Že jsou schopní dělat děsivé věci.

 

„Ďábelské město“ (Srbsko)

 

Během terénu jsme spali, kde to šlo, párkrát v kempech, většinou ale někde venku. V Bosně jsme takhle jeli kolem řeky, která vypadala děsně skvěle. Kolega navrhl, že bychom k ní mohli zkusit sjet, a zakempit tam. Mě se nápad zamlouval, šel by udělat oheň a mohla by být dobrá pohoda. Jenže kolegyně vzadu, vlastnící mapu zaminovaných oblastí prohlásí, že tady asi ne, břeh téhle řeky je stále ještě zaminovaný. A opravdu, po chvíli míjíme nenápadný ostnatý drát s červenou cedulí s lebkou… Je dost šílený, co lidi s touhle nádhernou zemí provedli...

 

Svítání nad Drinou v nejlepším kempu, co jsme potkali (Bosna a Hercegovina).

 

A tak mě nějak tyhle historický i současný konflikty a nenávisti štvou. Myslím na jedno městečko, kterým jsme projížděli, v centrální Bosně. Jeli jsme tu jedno obyčejné odpoledne, a venku po ulicích chodili lidi. Což by bylo naprosto normální, kdyby 95% těch lidí nebyli chlapi. Byli jsme v muslimské oblasti, a holt tu asi ženské mají smůlu a musí sedět doma. Až mě z toho trochu zamrazilo – tohle asi není svět, ve kterým bych chtěla žít.

 

Jenže naštěstí to takhle úplně globálně není. Pořád si tak nějak naivně myslím, že lidi jsou vlastně v jádru dobří. I tady, kde se v nedávné historii děly tyhle šílený věci, jsme potkávali lidi, kteří byli děsně fajn a vstřícní. Pan bosenský kempař, který se o návštěvníky stará s téměř tatínkovskou péčí (nám třeba dal na cestu třetinku vynikající domácí pálenky – prostě jen tak), pumpaři ve Srbsku a Bosně, kteří když přijedete, tak vám sami automaticky natankujou (jasně, jsou za to placení, ale stejně se mi tahle „galantnost“ děsně líbí), celník na obávané srbsko-maďarské hranici (s děsivým žiletkovým plotem proti migrantům), který se nebál se usmívat a téměř vtipkovat. A Slováci, kterých jsme tu několik potkali, a kteří se fakt chovají jako fajn východní bráškové. A tak dál… Přijde mi, že kdekoliv na světě, ať se tam děje cokoliv, tak člověk vždycky potká někoho, kdo mu pomůže nebo prostě jen udělá radost. Mě to už vyšlo kolikrát. A tak už se těším na nějakou další cestu:)

 

Nocleh na úžasném místě v Rumunsku

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=TSAhRiOV1b0

Sdílet

Komentáře

Vendula Krůlová Vyrazíš někam i se mnou? Moc by se mi zas někam chtělo, kamkoliv nás inspirace zavane ...

Ancis Neříkej dvakrát:) Mám rozepsaný projekt, a pokud by vyšel, tak třeba se i na Tebe na nějaký výjezd dostane.
Případně nejdýl příští léto ta Pálava, ať už nám ta sázka dopadne jakkoliv;)

Vendula Krůlová Sázka dopadnout musí! I když po dnešní spořádané půlce nutelly mě chytá lehká deprese ... :D

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio