jeskyně může být úkrytem, ale taky se tam může skrývat nebezpečí, třeba medvěd... :)

Na západ a zpět

24. 11. 2015 1:28
Rubrika: Nezařazené

Díky svý práci/studiu jsem se zas dostala na cesty. A tak se stalo, že jsem letos mohla být u dvou oceánů. Kromě toho Severního ledového (v létě), jsem potkala i Atlantik (v listopadu).

 

Kolegyně si naplánovala odchyty a vypadla jí parťačka, tak oslovila mě, a ještě spolu s kolegou jsme se vypravili vstříc Bretani, Normandii, Belgii a Nizozemí. V prostředku listopadu, pod stan, do divočiny:)

 

Projeli jsme krásnou Francii plnou vinic, kostelů, katedrál (včetně těch téměř neskutečných v Ruen a Amiens, také samozřejmě i Mont-Saint-Michel), památek (třeba tajuplných kamenných megalitických řad v Carnacu), pak Belgii s krásným starým rozpadlým opatstvím a poetickým nocovištěm s výhledem na noční velkoměsto, Holandsko s podivnou placatou krajinou, která ale skrývá nepřeberné množství vodních ptáků a i architektonické skvosty (třeba takový Naarden je úžasně malebné městečko).

 

Dva týdny se dvěma skvělými lidmi, svým způsobem mimo dosah civilizace…

 

Pevnost v Bretani

 

 

Poslední den, před týdnem v sobotu, jedeme domů. Přes Německo, ze severu od Berlína. Mám ráda tuhle cestu. Po dlouhých hodinách rovinaté nezajímavé krajiny kolem německé dálnice přijde hranice, objeví se Labské pískovce a pak České Středohoří. A já se pokaždý nemůžu ubránit překvapení, jak je naše země krásná.

 

Přejeli jsme hranici. Kolegyně si na mobilu pustila internet. Po chvíli hlásí, co se den předtím stalo v Paříži. Jedeme dál, potkáváme auto překlopené na střechu. Stavíme na benzíně, musíme tankovat. Protivná pumpařka, nechutné záchody. Jdu zpátky do auta a říkám si – pojeďme pryč. Zpátky, někam, prostě pryč…

 

A vybavuju si další místa, které jsme cestou viděli. Verdun, městečka na Sommě, místa vylodění spojenců na pobřeží Normandie, Waterloo. Snad v každé obci v okolí jsou vojenské hřbitovy. Spousty malých pomníčků, jeden vedle druhého. Francouzský hřbitov vedle britského, opodál dokonce australský, a další. Památníky známým i neznámým vojákům. A je mi smutno. Chtělo by se mi pryč, ale to přece nic neřeší. A tak jen doufám, věřím…

 

 

Památník na Omaha Beach (Normandie) – místo vylodění. Přestože Američané v bojích zde zvítězili, měli ztráty až 5000 mužů (oproti 1200 vojákům nacistického Německa)

 

 

Tenhle víkend jsem byla na Šumavě. Z pátku na sobotu přes noc napadl sníh a i celý den sněžilo. Když jsme se navečer vraceli z procházky, zapadalo slunce. Naprosto neskutečně, zlatě, nádherně. Stromy i zasněžené údolí bylo celé prozářené a vypadno to úžasně, nadějně.

 

A tak nějak věřím, že významnější než všechny vojenské hřbitovy jsou přece jen ty mohutné katedrály. Že ničení a zkáza jsou maličké vedle nesmírnosti krásného stvořeného světa. Věřím, že i když člověk furt slyší o děsných a šílených věcech, že na světě přece jen tolik zla není. Naopak, čím víc cestuju a víc potkávám lidi, přijde mi, že lidi jsou vlastně přirozeně dobří a vůbec k dobru líp vybavení. A tak teda nějak doufám, že se vyplatí věřit v dobro, protože to je prostě silnější než zlo. Snad.

 

 

 

Sdílet

Komentáře

anetamarie Možná jsi teď popsala to, co cítím posledních pár týdnů, měsíců... A taky bych ráda věřila, že jedinečná nádhera světa a lidí v něm dokáže vždy převýšit všechnu tu zlobu, co se teď rojí ze všech stran.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio